Vůbec nevím, jak se takové knihy recenzují. Jak totiž popsat příběh, který vás od prvních stránek zasáhne a pak už vás vlastně nenechá pořádně vydechnout? Poslední dopis pro mě nebyl jen romantický příběh Elly a Becketta. Je to kniha o lásce, ztrátách, přátelství, rodině, vině, naději a o tom, kolik toho vlastně jeden člověk dokáže unést. A že toho tady postavy musí unést opravdu hodně. Už samotný začátek a Ryanův poslední dopis dávají tušit, že tohle nebude žádné odpočinkové čtení. Beckett přijíždí do Telluride splnit poslední přání svého nejlepšího kamaráda a pomoct jeho sestře Elle a jejím dvojčatům. Jenže nic není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. A pak už přichází jedna emoce za druhou. Rebecca Yarros tady podle mě vůbec nešetří ani své postavy, ani čtenáře. Několikrát jsem si říkala, že už toho snad bylo dost… a nebylo. Přesto jsem neměla pocit, že čtu příběh, který se mě snaží za každou cenu rozplakat. Spíš jsem se do života těch postav tak ponořila, že mě každá další rána bolela společně s nimi. O to silnější pro mě bylo zjistit, že autorka při psaní čerpala i ze skutečných zkušeností rodin ve svém okolí. V době, kdy její manžel sloužil v armádě, dvě rodiny blízké Yarros procházely onkologickým onemocněním dítěte. Autorka s nimi příběh konzultovala a při psaní dokonce vycházela ze skutečných záznamů léčby jednoho z dětí. Možná i proto některé části působí tak neuvěřitelně opravdově. A sama Rebecca Yarros o Posledním dopisu říká, že je známý jako nejsmutnější román, jaký kdy napsala. Po dočtení můžu říct jediné – vůbec se tomu nedivím. Přitom je zvláštní, že navzdory všemu smutku pro mě tahle kniha není jen smutná. Je v ní obrovské množství lásky. K partnerské lásce, k dětem, k rodině i k člověku, kterému něco slíbíte a jste ochotni udělat všechno pro to, abyste svůj slib dodrželi. A závěr? O tom raději vůbec nic. Čím méně toho před čtením budete vědět, tím lépe.